21. srpen 1968 otevřel dveře „takyčechům“

Dějiny jsou tady od toho, abychom se z nich poučili. Co si ale máme vzít z výročí z 21. srpna 1968? Že jsme od silnějšího dostali nabančíno? Že se socialistický blok řídil vůli lidu jen na papíře, zatímco o všem rozhodovali komunističtí papaláši v černých limuzínách? Že jsme se tehdy stali pěšáky v globální šachové hře? Za to jsme opravdu nemohli…

1968_5

Za události 21. srpna se stydět nemusíme – mnozí se okupantům postavili čelem. Na nás ale leží vše, co se stalo v následujících létech. Tehdy se objevili „rudí hujerové“ a podle zásady „poturčenec horší od Turka“ začali aktivně prosazovat, co se po nás vlastně vůbec nechtělo. Pamatuji si údiv známých z Polska: proč jsou tady ulice samá rudá hvězda? Co na státních budovách dělá Lenin? Jste v snad v Rusku?  Na Makarské v socialistické Jugoslávii jsme si zase připadali jako na západě. Evidentně existovala cesta, jak Sovětskému svazu nelézt tak hluboko do… (však Vy víte kam). Šance, že se po pražském jaru staneme kapitalistickou zemí byla sice nulová – možnost stát se mnohem hrdějším státem (v rámci dané situace) jsme bohužel prošustrovali sami. Naopak – ochotně jsme likvidovali i to co mohlo zůstat, a to prosím plně v české a slovenské režii! Výuka ruštiny na školách byla tak intenzivní… že za pár desítek let bychom se možná stali další svazovou republikou.

Pod čarou: Vsadím se, že naši činovníci nakonec Moskvě volali mnohem častěji, než oni nám. Ti nejhorší pak byli jako ten Hujer: tady jsem si dovolil pár švestiček z mé zahrádky… Služebníček!

A jaké se z toho nabízí historické ponaučení? Srpen 68 byl tragický i tím, že dovolil místním překabátníkům tak rychle ovládnout zemi. Že dovolil prospěchářům zašlapat ty poctivé a morálně pevné. Že dovolil neschopným rušit nadějné projekty podle hesla „co kdyby se to RVHP náhodou nelíbilo“. Že někteří pro cizácké potěšení už příští rok šlapali vlastním lidem na krky. Že to dělali někteří Češi, a z velké části zcela dobrovolně!

Zatímco samotný 21. srpen byl pro zemi dnem veskrze tragickým a je třeba vzdát čest všem zavražděným, perzekuovaným nebo i těm, co se s vpádem nikdy nesmířili – měli bychom si připomínat i potupné období následné „normalizace“, kdy jsme si sami šlapali po vlastním #sebevědomí a odhodlání. Tehdy nás někteří „takyčeši“ zaslepení cizí ideologii vrátili celé roky zpět…